2. Díl - Magic Word

Zdravím, jmenuji se Lucas Black a je mi 12 let. Nikdy jsem nepotkal své rodiče a proto žiji s pěstouny. Vůbec mě to s nimi nebavilo a oni chtěli mít svůj klid, takže jsme se dohodli, že oni mi zařídí byt a budou mi platit náklady, když já se budu chovat vzorně a nebudu mít žádné průšvihy. Můj byt byl malý, tvořil ho přibližně jeden velký pokoj, mrňavá kuchyň a ještě o něco menší koupelna. Nebylo to nic moc a tak jsem radši trávil čas na jiném místě. Budete se asi divit, ale byla to škola. Asi vám to přijde divné, proč zrovna škola, vždyť je tam hodně učení, učitelé prudí atd, ale u mě to bylo jiné. Škola do které jsem chodil byla skvělá. Učitelé byli milí a spolužáci byli taky dobří, ale já měl jen dva nejlepší kamarády, se kterými jsem trávil hodně času, a to byl Daniel přezdívaný Dex a George.  

"Aááá,"zařval jsem jsem, když jsem padal z portálu přímo na zem. Nebyl to až zas tak tvrdý pád jak jsem očekával, takže jsem byl docela rád že se mi nic nestalo....tedy až do té doby, než na mě spadl Dex.

"Měkký dopad," pochvaloval si spokojeně.

"Ale kde je Lucas?" podivil se pak. "Měl tu přece být první..."

"Jsem tady, ty blbe jeden !!!" zaječel jsem vytočeně a čekal jsem, až ze mě sleze.

"Jé, promiň," ušklíbl se "neviděl jsem tě." Po chvilce s portálu spadl George a pes. George padl přímo na držku, zatímco pes (musím mu nějak začít říkat!) se v klidu snesl na zem, postavil se a starodávnou mluvou řekl:"Nuže dobrá, asi by bylo fajn, kdybych vás ještě provedl po tomhle světě, abyste se tu náhodou neztratili."

"Počkej, ještě mám otázku," řekl jsem mu.

"Dobrá, povídej" pobídl mě.

"Jak se mi povedlo vytvořit ve svých rukou oheň?"zeptal jsem se ho.

"No, řeknu to asi takhle: Máš to dědičné. Každý člověk v sobě má magii, ale jen někteří jedinci mají mutaci genu, která zajistí, že se v nich magie probudí. Dědí se to a někteří lidé jsou silnější než ostatní. Díky magii můžeš ovládat jeden ze čtyř živlů a občas se objeví i osoba, která dokáže ovládat všechny čtyři živly a ještě ten pátý, čistou energii. Tvůj otec uměl ovládat oheň a proto to umíš taky a zdá se, že se tvoje schopnost ukázala ve chvíli, kdy jsi byl v nebezpečí. Tak to obyčejně bývá. Musíš se naučit svou sílu používat a dostat jí pod kontrolu, jinak to špatně dopadne."

"A co moc nad zvířaty...nebo třeba lidmi?" zeptal jsem se.

"To umí jen uživatelé energie a nebo lidé, kteří používají temnou stranu svého živlu. To bych ti nedoporučoval, protože pak tě temnota pohltí, a ty už nikdy neuvidíš světlo." Jeho hlas zněl varovně a já pochopil, že to myslí smrtelně vážně.

"No, dost vážných řečí," řekl pes (začal jsem mu říkat Max), "musím vás představit našim Veličenstvům."

"Veličenstva?" zeptal se Dex a tak přesně vystihl moje myšlenky.

"Jistě, máme Veličenstva,"potměšile se usmál Max, ale nijak víc to nevysvětlil." Tak jdeme."

____________

Asi po hodině chůze jsme došli na kraj překrásného údolí. Všechno se tam zelenalo, kolem poletovali motýli a uprostřed leželo celkem pěkné městečko. Kousek za městem bylo tyrkysově modré jezero, uprostřed něj skála a na ní byl ten nejkrásnější hrad, jaký jsem kdy viděl. Byl celý z bílého mramoru a měl tolik balkónů, věží a věžiček, že se to ani nedalo spočítat. Na věžích vlály krvavě rudé vlajky. Velká podlouhlá okna vykládaná diamanty se i z té dálky jasně třpytila a když se do nich opřelo slunce, rozzářila se všemi barvami duhy. Na kluky to zjevně taky udělalo dojem, Dex stál vedle mě s otevřenou pusou a George třeštil oči. Dloubl jsem do nich.

"Pojďte, musíme jít," pobídl jsem je. Oba dva se trochu vzpamatovali a tak jsme se znovu dali do pohybu. Po chvíli nás Max dovedl ke kamennému mostu a pokynul nám, abychom na něj šli jako první. Váhavě jsem na něj položil a hned jsem zase uskočil zpátky, protože přes most se zničehonic přehnala tlaková vlna. Otočil jsem se k Maxovi a všiml jsem si dívky, která stála na jednom z balkónů hradu a pozorovala nás, ale pár vteřin poté, co jsem jí uviděl, zmizela. Zaostřil jsem zpátky na Maxe a on mi vysvětlil, že mě "ten most zaregistroval a teď mě pozná každý kámen, zvíře i kdokoliv jiný v království."

Pak na most vstoupil Dex a stalo se to samé. Nakonec Max tlapkou ukázal na George a ten nervózně položil na most nohu. Ozval se příšerný skřek, ze kterého tuhla krev v žilách a George to odhodilo zpátky. Okamžitě vstal a vyděšeně couval směrem od mostu. Max ho zastavil a tiše mu vysvětlil, že most má nejspíš nějakou poruchu, a George se uklidnil, ale já jsem si všiml, že se Max nepřestal tvářit ustaraně.

Přešli jsme most a došli jsme k stříbrem pobité bráně. Max tlapou zaklepal a brána se otevřela. Vedl nás bílou chodbou s vysokým stropem a stěnami, na kterých se výjimaly obrazy ve zlatých rámech. Po chvíli chůze jsem přestal dávat pozor, kudy že to vlastně jdeme a tak, když najednou Dex přede mnou prudce zastavil, jsem do něj narazil. Stáli jsme před obyčejnými ebenovými dveřmi, Max znovu zaklepal a dveře se otevřely. Vešli jsme dovnitř a já uviděl pravděpodobně ty dvě nejkrásnější dívky na světě.

Obě dvě měly dlouhé hnědé vlasy, jedné z nich se vlnily, zatímco ta druhá je měla rovné. Když nás uslyšely vejít, obě zvedly oči od stolu, na kterém ležely šachy a já si všiml, že kudrnatá je má zelené a ta druhá čokoládově hnědé.

"Revione!" zvolala zelenooká vesele a já jsem na vteřinu myslel, že volá na mě, ale pak se Max poníženě sklonil k jejím nohám a přehnaně snaživě vyhrkl "Má paní! ", takže mi bylo jasné, že myslela jeho.

Její sestra (alespoň jsem předpokládal, že to jsou sestry) seděla u stolu a s nakloněnou hlavou a pozorovala nás. Kluci z ní byli úplně ohromení, George z ní málem slintal. To jsou ale tupci, takhle na holku dojem neudělají. Udělal jsem k ní dva kroky a oslovil jsem jí: "Ahoj, já jsem Lucas." Zvedla se od stolu a zadívala se na mě, jako by zvažovala, jestli jí stojím za podání ruky. Nakonec zjevně došla k názoru že ano, protože mi podala ruku a s nepatrným úsměvem prohlásila:"Anett." Pak se otočila k Dexovi a Georgevi a její úsměv se ještě rozšířil.

" A vy jste…?"

"Daniel," vyhrkl Dex.

"Daniel…krásné jméno. A váš kamarád?" kývla hlavou směrem k Georgovi.

"George," zamumlal Dex neochotně.

" Dobrá," rozpustile se usmála, "doufám,že se vám u nás bude líbit, Danieli a Georgi….a Vám Lucasi samozřejmě taky,"dodala rychle. Znovu se otočila k Dexovi: "Umíte hrát šachy? Někdy bychom si spolu mohli zahrát."

"Bohužel ne,"špitl zahanbeně Dex," ale naučím se to!" vyhrkl vzápětí.

"Já šachy hrát umím," upozornil jsem Anett. "Možná bychom si mohli zahrát spolu."

"Možná někdy jindy,"odpověděla Anett chladně.

Pak se vzpamatovala, naposledy se na nás usmála a odešla. Ve dveřích se ještě zastavila a neadresně prohodila: " Dobrou noc." Pak se otočila a vyšla ven. Červeno-růžová látka jejích šatů za ní jen vlála.

Zelenooká princezna se zvedla z podlahy, na které až doteď drbala za ušima Maxe a rozpačitě se na nás zazubila, zatímco se snažila upravit, aby vypadala alespoň trochu reprezentativně. Nakonec to vzdala a představila se nám: " Já jsem Claris, momentálně tady vládnu. Střídáme se s Anett ve vládě každý čtyři roky. No, určitě jste už unavení, takže zařídím, aby vám Revion donesl večeři a ukázal vám vaše pokoje." A odešla taky.

Max se neochotně zvedl z podlahy a rozmrzele prohlásil:" Následujte mě." Zase nás vedl spletí chodeb a nakonec zastavil a ukázal na jedny dveře.

"Tady to je, večeře už je uvnitř. Dobrou noc." Vešli jsme do pokoje a zjistili, že tam jsou tři samostatné pokoje. Jeden s výhledem na zahradu, druhý s výhledem na údolí a třetí přímo proti Anetině pokoji. Okamžitě jsme se o něj začali hádat a mně se povedlo mezi nimi proklouznout a pokoj zabrat pro sebe.

"Hej, tam chci já!" zaječel na mě Dex.

"A k čemu ti asi tak bude? Anett měla stejně oči jen pro mě! Jo počkej, ty víš, že u ní nemáš šanci, takže se na ní chceš alespoň dívat, co?" zašklebil se na něj George a já jsem se přidal: " To je pravda, vždyť ani neumíš hrát šachy!" Dex se rozzuřil a vrazil mi takovou ránu pěstí, že jsem sletěl na zem.

"To se na nic lepšího nezmůžeš?" provokoval ho George. Dex se k němu otočil a vypadalo to, že mu taky jednu vrazí, pak se ale najednou George vznášel ve vzduchu a topil se ve vodním víru, který se tam zničehonic objevil. Snažil se udržet hlavu nad vodou, ale bylo to pro něj čím dál těžší a ve mně něco přecvaklo. Jak jsem se mohl takhle posmívat svému nejlepšímu kamarádovi?!

"Dexi," zachrchlal jsem, na nic lepšího jsem se momentálně nezmohl, "omlouvám se, choval jsem se jako blbec."

Dex jako by se probudil z transu. Přikývl na znamení, že mojí omluvu příjímá a pak spustil dolů ruku, kterou udržoval ten proud vody. George dopadl na zem. Vypadal otřeseně a zatímco mu po tváři tekly slzy, nepřítomně si pro sebe mumlal: "Já asi nemám žádnou moc, já nemám žádnou moc…"

"Georgi," přivedl jsem ho zpátky do přítomnosti.

"Co je?" zavrčel naštvaně.

"Omluv se Dexovi, za to, žes ho urazil, "vybídl jsem ho.

"Omluvit se?! " prskal uraženě George. "Nemám za co!" A naštvaně vydupal z místnosti.

--------------Georgův pohled-----------------

Toulal jsem se setmělou a prázdnou zahradou a kopal jsem do všeho, co se mi připletlo do cesty. Omluvit se! Byl jsem to snad já, kdo málem udusil svého kamaráda vodním vírem?! Byl jsem to snad já, kdo nutil toho nebohého kluka omluvit se?! Ne, nebyl! To já jsem oběť, ale toho si nikdo nevšimne! Všichni na mě ječí, nikdo mi neprojeví žádnou úctu, to přece není fér! Takový Dex je pro všechny hrdina a idol, ale když chci, aby mi projevovali trochu víc pokory a podřízenosti, tak mě zmlátí….Nakopl jsem kámen a zaskučel jsem bolestí, protože jsem si ukopl malíček. Zatracení Lucas s Dexem!

"Ty na ně prostě jenom žárlíš, co?" ozval se nějaký nepříjemný hlas v mojí hlavě. Rozzuřil mě.

"MLČ!" zaječel jsem na prázdnou zahradu. Najednou v keři kousek ode mě něco zašustilo. Vztek ze mě okamžitě vyprchal. Roztřásl jsem se a poprvé jsem si uvědomil, jaká je tady zima. Jen tak jsem stál v setmělé zahradě a s hrůzou jsem čekal, až se něco pohne. Po chvíli, která mi připadala dlouhá jako milióny let, vystoupil zpoza jednoho ze stromů muž s kápí přes obličej.

"Kdo jste?" vykřikl, jsem a přál jsem si, aby se mi tolik netřásl hlas. Muž se tiše zasmál, z toho zvuku se zježily vlasy na zátylku, ale neodpověděl.

"Co chcete?" zeptal jsem se, teď už tišeji, zato o poznání jistějším hlasem- ačkoli jsem se necítil zdaleka tak statečně, jak to znělo.

"Co chci?" promluvil tiše muž, jeho hlas zněl jako sykot zmije. "Já chci, abys dostal to, co si zasloužíš. Nebo spíš co si zaslouží tví kamarádi," upřesnil pak a slovo kamarádi vyslovil s jasným pohrdáním.

"Odjakživa tě utlačují a nedají ti žádný prostor, chovají se jako spratci a lamači dívčích srdcí, do party tě přijali čistě z lítosti a každým dnem shazují tebe i tvé výjimečné schopnosti." Nedočkavě jsem mu skočil do řeči.

"Takže já mám nějaké kouzelné schopnosti?" Muž trochu poodhalil svojí kápi, takže jsem viděl, jak se sarkasticky usmál, když řekl: "Ne, obávám se, že ne. Počkej," zastavil mě, když jsem mu znova chtěl skočit do řeči," je jisté, že máš výjimečné schopnosti- jsi pracovitý, velice schopný, dobře lžeš a umíš obratně upravit pravdu podle toho, jak se ti zachce, navíc jsi výjimečně dobrý manipulátor a špeh. Nenávist v sobě živíš dlouho, necháváš se jí unášet, ale to ti nebrání v tom, abys při tom naplno a rozumně užíval výše uvedených vlastností. Jsi úskočný, nesnášíš, když tě někdo ponižuje a máš pevný cíl a nenecháš se při jeho dosahování ničím rušit, takže jdeš i přes mrtvoly. To jsou výborné vlastnosti….a ne, nic nenamítej, "zastavil mě," nejsou magické, já vím. Ale- i když to možná nevíš- magii se dá naučit a ty k tomu máš ty nejlepší předpoklady. Jestli se chceš pomstít svým, možná už bývalým přátelům," znovu se usmál," máš jedinečnou příležitost. Mohu ti darovat magickou sílu, aby ses jim vyrovnal a můžu tě naučit jí ovládat. Přijmeš mojí nabídku?"

Už jsem chtěl kývnout- ostatně, znělo to velice lákavě- ale pak mi došlo, že nikdo nebude něco takového nabízet jen tak.

"A co za to budete chtít?"

" Teď nic, až to bude potřeba, splatíš mi svůj dluh. Tak co, jak ses rozhodl?" Nebylo o čem se rozhodovat. Přikývl jsem.

"Přijímám vaši nabídku." Muž zvedl ruku a povrch mého tělo se modře rozzářil. Pak světlo pohaslo a mně se do žil vlila nová energie. Muž mezitím záhadně zmizel. Nezabýval jsem se tím a vrátil jsem se do hradu. Když jsem došel do apartmá, zjistil jsem, že že na mě zbyl pokoj s výhledem na zahradu. Nijak jsem to nekomentoval a šel jsem si lehnout. Ačkoli jsem se neomluvil, Dex a Lucas mi zjevně odpustili. Já jim ale ne. Na omluvu si budou muset ještě počkat. A až se jí dočkají, bude to to poslední, co uslyší. S touhle myšlenkou jsem usnul.